Pěší pouť do Strašína

Ve dnech 12. – 15. 7. se vydalo dvanáct statečných na pěší pouť do Strašína, starobylého mariánského poutního místa u Sušice, spojeného s osobností kněze a básníka Františka Daniela Mertha (1915 -1995). Z Plzně vlakem do Švihova a pak už v náruč krajiny, rozhoupané, čisté a čím blíže k cíli, tím šumavštější. Někteří s bolestí od puchýřů, jiní s tajným zápasem v srdci, od kříže ke kříži, vytetovaných na tváři krajiny, jsme se blížili krok za krokem k Strašínu. Nezapomenutelná setkání s dobrodinci v místech přespávání či zastavení v Plánici s nejlaskavějším knězem (ještě) v Plzeňské diecézi, s kapucíny v Sušici, s osobitým farářem ve Zbynici a s farářem spravujícím poutní místo Strašín. A především se všemi dalšími poutníky, kteří přijeli autobusem z Plzně. Naše cesty se protnuly v cíli v tichém chrámě čnícím na ostrohu na kraji vesnice Strašín. Jak napsal F. D. Merth v úvodu ke své sbírce Zápisy: „Ticho je různé:/ ticho nepříjemné nervům,/ ticho vedoucí do černých děr,/ ticho, které se otevírá jako náruč.“ Myslím, že bychom se shodli na tom, že ticho tohoto místa se řadí k tomu poslednímu typu.
Tím protnutím se sice skončil čas vzájemné pomoci s nesením břemen na cestě, rozprav a proudu společných modliteb, ale zůstává následující: „ Ticho se dotklo a kolem obešlo v radosti/ Prošli jsme ohněm, prošli jsme vodou/ Vyvedls nás však do volnosti“ (F. D. Merth, Zimní zápis ze sbírky Zápisy).
Díky všem za přípravu a organizaci cesty, vůli ke společenství, zemřelému básníku za svědectví touhy po absolutnu, vložené do básní, kterými nás doprovázel na pouti a našemu Pánu, že svedl naše cesty v jednu.
Hana Šimrová
V odkazu si prohlédněte fotky.